Hlavně žádnou pandemii!

Se studiem jsem byl zrovna v polovině PEDGYNU (předmět pediatrie & gynekologie), když udeřila pandemie i u nás. 

Celá situace s covidem mi přišla moc zajímavá psychologicky. Ve svém okolí jsem vídal lidi z obou extrému reakčního spektra: lidi, ktaří se doslova báli o život (přestože podle všeho nebyli riziková skupina), i lidi, kteří nepokrytě existenci jakéhokoli nebezpečí popírali. Někteří dokonce v období pár týdnů vystřídali extrémy oba. Na začátku krize, kdy se situace zdála nejnapjatější, jsem byl svědkem situace v tramvaji, kdy jeden cestující kýchl a jiný se na něj utrhl se slovy "Vypadni z tý tramvaje, ty svině nakažená!" A pán skutečně vystoupil. Jindy do metra přistoupil muž bez roušky a poblíž sedící ženy se jako když je bodne zvedly a chvátaly na druhý konec vagonu. Nešlo nemyslet na Zimbarda a na to, jak jsou mezilidský vztahy a vzájemný respekt křehký.

O to větším optimismem mě naplňovaly zprávy o šití roušek, hlídání dětí, rozvozu jídla, pomoci v nemocnicích a tisících dalších projevech sou-citu. Přiznávám, že jsem cítil jistý zadostiučinění při vzpomínce na tu hromadu keců o tom, jak je mladá generace sobecká a bezohledná.

Svojí troškou do mlýna jsem přispěl v Podolí, kam jsem byl víceméně náhodně přidělený po zápisu na seznam dobrovolníků. Pár směn jsem sestřičkoval na oddělení rizikové gravidity a zbytek času byl na triáži. Na oddělení to byla fajn praxe, na které jsem toho viděl z gyndy víc než na praktikách ve škole. Triáž už tak záživná nebyla - na denních směnách jsem pořád lidem vracel špatně vyplněné nebo polonevyplněné formuláře (nevěřili byste, jak "nehodící se škrtněte" může být matoucí pokyn) a měřil je bezkontaktním teploměrem, kterým popravdě řečeno nezjistíte skoro nic, stupeň sem stupeň tam žádná míra a za chladných rán mají všichni 35°C, ať děláte co děláte. Při nočních směnách přišlo za celou noc jen pár porodů a jinak klid, takže jsem vyposlouchal několik audioknih, naučil se skládat origami jestřába, napsal slohovku v němčině a měl několik zajímavých debat se starším pánem na recepci o operách, architektuře a akvarijních rybičkách.

Přemýšlel jsem o tom, jestli "dobrovolničení" je vůbec trefný označení pro to, co jsme dělali. Představoval jsem si, že dobrovolničení znamená, že něco děláte a) dobro-volně, tj. z vlastní dobré vůle, b) zadarmo, c) pro obecné blaho. Ani jedno nebyla tak úplně pravda. Páťáci a šesťáci měli pracovní povinnost (což pak ve finále asi nebylo tak horký, jak to ze začátku vypadalo), nemocnice dobrovolníky něco málo platí a v mnoha případech si pomocí mediků v podstatě léčí personální nedostatek, který tam byl dávno před covidem. I tak ale věřím, že to smysl mělo.

Nejdůležitější bylo v letním semestru nezapomínat na to, že nejsou prázdniny, že ve skutečnosti semestr běží, zkoušky vám nikdo neodpustí a že všechno co teď děláte, děláte vlastně navíc k normální studijní náloži. Nutno dodat, že distanční výuka v tomhle moc nepomáhala. Výuka byla hodně chaotická a nejednotná, co seminář to jiná platforma (adobe connect, youtube, meet 3.LF, zoom) a i když všichni slibovali, že bude z výuky záznam pro ty, kteří třeba kvůli dobrovolničení nemůžou sledovat výuku v reálném čase, ve většině případů jsme se žádného záznamu nedočkali. Z rozvrhu nešlo většinou předem ani vyčíst, jestli v danou dobu nějaká online výuka bude nebo ne. A když jste se přese všechno přenesli a na seminář se připojili, brzo vás začaly otravovat technický problémy (aka patnáctiminutové spouštění prezentace) a trapné chvíle ticha, kdy nikdo ze studentů nechtěl odpovídat na otázky. Výsledkem je, že rychle dojdete k závěru, že se to naučíte radši sami, někdy...

Pro mě z toho vyplynula zajímavá zkušenost, že není takový problém se sám naučit předmět a složit zkoušku, aniž byste absolvovali jakoukoli výuku. A že se vám učí vlastně docela dobře, když vás od toho škola nezdržuje. Vlastně to mělo spoustu výhod: spánku kolik jsem jen chtěl (když jsem zrovna neklimbal na nočních v Podolí), žádná starost s docházkou, žádné dojíždění, delší zkouškové. To trochu nutí k zamyšlení, co by vlastně fakulta měla studentům nabízet.

Zpátky s jiskrou v oku a písní na rtech

Trvalo to skoro tři roky, ale nakonec jsem dozrál k rozhodnutí se k blogu vrátit.

Nejprv aby bylo jasno, proč jsem zpátky:

• chtěl bych se vrátit do internetové komunity mediků i studentů jiných oborů různých fakult, kteří chtějí sdílet svoje zážitky a navzájem se podpořit
• psaní působí terapeuticky. Rád si s lidmi povídám, hrozně rád, ale někdy je potřeba se nejdřív nad zážitkem samostatně zamyslet a zpracovat ho, třeba formou deníkového záznamu
• mám narcistické sklony a komentáře mi dělají dobře
  na některé věci se hodí názor lidí, které třeba denně nevídám a kteří proto můžou propíchnout moji sociální bublinu.

Budu se snažit přistupovat k psaní co nejvíc férově, prvním novým krokem byla nová stránka Kdo to píše, kde jsem se pokusil trochu představit, sám mám totiž rád, když mám při čtení aspoň základní představu o autorovi.

Takže odsouhlaste cookies a jdem na to.

Na co se v příštích (tý)dnech můžete těšit:

• Jak se studuje během pandemie
• Jaké to je na praxi v Pelhřimově
• Jak jsem si vybral specializaci

Druhý měsíc ve druháku, se smíšenými pocity.

Na jednu stranu mám radost, že jsme se dostali k o dost konkrétnějším věcem. Naše fakulta je zvláštní tím, že na rozdíl od jiných lékařských fakult v prváku nemáme žádnou anatomii a žádnou fyziologii. Připadáte si dost jako na přírodovědě, studujete pochody v buňce a celý člověk jako integrovaný fenomén na vás zatím čeká někde daleko. Líbilo se mi to, bavilo mě to, připadalo mi to logické. Rád zjišťuju, jak věci fungují, rád vyvozuji závěry z předpokladů. Nevadí mi abstrakce. Rád si hraju.

A pak přišel druhák, pro mě studená sprcha. Všechno je najednou o hodně reálnější. Najednou studuji hrbolky na humeru. Jak banální. Všichni vědí, co to je a kde to je. Najednou babička chápe, co studuju.
Na anatomii se mi líbí, jak je konvergentní. Zkoušející chytne do pinzety jednu špagetku a zeptá se, co to je. A jedinou správnou odpovědí bude arteria circumflexa humeri posterior, cokoli jiného byste řekli, bude špatně. Žádné okecávání, žádné vymýšlení. Je nad slunce jasnější, co se po vás chce a jak toho dosáhnout. A když to řeknete, budou tomu rozumět stejně v Čechách jako v Kambodži. Andreas Vesalius koukal na to samé, na co se díváte vy. Platón nebo Lenin disponovali stejnou fyzickou výbavou, jakou máte vy. Da Vinciho možná napadaly stejné myšlenky, jako máte vy, když se zamyslíte nad pohybem těla. Má to svoje kouzlo.

Ale zároveň si připadám tak strašně nahraditelný. Když se něco nenaučíte, jsou kolem vás stovky lidí, kteří už to dávno umí. Jako by se hodnota vašeho já najednou smrskla na prostý fakt, jestli už jste zvládli načíhat další kapitolu, nebo ne. A běda, jestli vás něco z toho tolik nezajímá, protože anatomia clavus et clavis medicinae a budeme předstírat, že to po dvou semestrech umíte všechno, včetně fyziologie, histologie, embrya a biochemie, utique.

Hodně si v poslední době pokládám otázku, jestli jsem tu správně. Jestli by se mi třeba jinde nelíbilo víc, jestli bych nebyl jinde šťastnější. Jestli mám vůbec pro medicínu ty správné předpoklady. A víte co? Rozhodně nemám, to je jedna z mála věcí, kterou jsem si opravdu jistý. Líbí se mi představa, že medicína je tak rozmanitá a rozsáhlá, že jediným vstupním předpokladem je chtít. A já chci. Možná jsem jen další naivní rádoby-filantrop, floutek, kterému kdysi připadalo cool být doktor. Ale ono to navzdory všemu je cool a jsem připravený se porvat s překážkami, které tu jsou teď, a i se všemi dalšími, mnohem většími, které teprve přijdou. Dobře, většinou jsem spíš nepřipravený, ale i tak do toho jdu po hlavě.

Na tom, jak postupně ztrácíte ideály, staré přátele, iluze o vlastních schopnostech a kolabuje jedna motivace ke studiu za druhou, je přeci jen něco pozitivního. Zostří se vnímání toho, co je důležité. Zůstanou vám ty důvody, které za to opravdu stojí. Když si na studiu medicíny už nemůžete honit ego, nemáte z těch telefonních seznamů mnoho intelektuálního uspokojení, nemáte ani zlomek času, peněz, energie ani sociálního vyžití, kolik byste potřebovali, a víte, že ani po absolvování se nemůžete těšit na výraznou změnu, zůstane hlavně pocit, že to tak má být a že to děláte správně. Že i kdybyste si otevřeli kavárnu, začali hrát na klavír, naučili se francouzsky a odstěhovali se někam daleko, nebo udělali cokoliv jiného, po čem vaše srdce zrovna volá, stejně budete vědět, že vaše místo bylo tady.  Po zemětřesení nakonec vidíte, které pilíře zůstaly stát, a je chcete oslavovat. A to za to stojí.

I když jsem si to nejdřív nechtěl přiznat, letní semestr mi přišel míň fascinující než ten první. A mrzelo mě to, protože já jsem si přál, aby všechno zůstalo stejně fascinující. Možná to bylo proto, že jsem si nezapsal žádný volitelný předmět. Nebo proto, že jsem byl na menším množství společenských akcí než v zimě. Jistou roli určitě hraje i to, že náplň kurzů (genetika, embryologie, imunologie) byla dobře předvídatelná a ani např. klinické detektivní příběhy už nebyly tolik detektivní jako na začátku.

Klinické detektivní příběhy. Jde podle mě o jednu z nejlepších věcí v prváku. Ve skupině se řeší zadání klinického případu (např. bledá a unavená veganka s podivným krevním obrazem). Skrze konkrétní případ se tak dostaneme k obecnější podstatě problému (typy anemií a jejich příčiny a diagnostika). Vždycky mě hrozně bavilo je řešit, především ty první, kde se člověk musel trochu zamyslet a zvažovat možnosti. Ty pozdější byly už spíš o tom prohnat ty věci googlem.
A ano, tenhle vysvětlující odstavec vypadá jako úryvek z Renaty (histologie).

Když se nad tím ale zamyslím, chyba je jen a pouze ve mě. Zvykl jsem si. Opadla vlna nových zážitků a zkušeností a zůstala rutina.

Předsevzetí: nikdy si z ničeho ve svém životě neudělat rutinu. Představa, že se věci v našem životě cyklicky opakují, je iluze. Čas směřuje dopředu. Stárneme. Vše, co zažíváme, je nové a děje se poprvé. Můžeme se ohlížet zpátky a vidět podobnosti, ale jen proto, abychom spatřili rozdíly. Rozdíly mezi tím, kdo jsme byli a kdo jsme teď. Vývoj. Žít znamená vyvíjet se. Jestli se něčeho (nejen) na medicíně děsím, tak je to především to, že mi to všechno krásné kolem zevšední.

Biofyzika aneb křest ohněm

Tak jsem si vybojoval první zkoušku. Nejdřív to vypadalo docela snadně: fyziku miluju, knihu, ze které jsme se měli učit, napsal přímo náš vyučující (a velkou část z ní tvoří biofyzika ve stomatologii, historie biomechaniky a další kapitoly, ze kterých se nezkouší), takže to bude pohodička, myslel jsem si.

Jenže situaci zkomplikovalo pár nepříjemností:

Ta kniha má pár nedostatků je prostě hrozná. Obsahuje řadu faktických i jazykových chyb (špatné vzorce, zavádějící formulace, vzájemně si odporující tvrzení, krkolomná souvětí s vynechaným slovem...), je nelogicky členěná (ultrazvuk, radioterapie a další důležité věci si musíte sesbírat z kousků roztroušených po celé knize) a poněkud zastaralá (kymografie - jako vážně? Už ani google tu metodu skoro nezná). Ale hlavně že tam nechybí životopisy asi padesáti vědců a odkazy na další materiály - v ruštině.
Ale pokud se člověk nad to trochu povznese, většinu důležitých věcí tam najde. Co taky zbývá, na moc lepších biofyzikálních knih v češtině jsem nenarazil a když otevřete konkrétní heslo z biofyziky na wikiskriptech, často se dočkáte jen stejného blábolu citovaného z téhle knihy.

Přednášek bylo zoufale málo (asi čtyři?) a byly silně populárního charakteru. Kromě poznatků typu všichni umřeme na nádor, λ = 555 nm je super barva a v medicíně jde hlavně o peníze jsem se toho moc nedozvěděl.

Samotná zkouška probíhá prapodivně a má velkou úmrtnost. Mně se podařilo dostat dvojku napoprvé, ale myslím si, že to byla spíš souhra šťastných náhod. Dostal jsem otázky magnetická rezonance, přirozená a umělá radioaktivita a přetížení a stav bez tíže. Přišlo mi to úplně absurdní, každé z těch témat by vydalo klidně na hodinu, ale zkouška trvala celkem asi deset minut. U všeho stačila nějaká povrchní charakteristika, u rezonance jsme se nedostali ani ke vzniku obrazu, ale běda jak nevíte nějaký náhodný detail, třeba jak se získává metastabilní technecium 99. Poměrně jasně mi z toho vyplývá, že jde hlavně o to, jestli jste četli a naučili se tu knihu, bez ohledu na relevantnost jednotlivých informací.

Ironií je, že na tenhle předmět jsem se opravdu těšil. Fyziku jsem měl na gymplu hodně rád a upřímně, kdyby medicína nevyšla, matfyz by byl asi další volba. Ale biofyzika? Přišlo mi, že takhle nemá mnoho společného ani s biologií ani s fyzikou. Snažím se ale brát věci z té lepší stránky, jsem rád že to mám za sebou a je pravda, že třeba o ionizujícím záření jsem se toho dozvěděl celkem dost. Nicméně poznámka pro příští generace: asi nemá smysl tenhle předmět brát moc vážně. A pokud vás od zkoušky vyrazí, ne nutně je to vždycky vaše chyba.

Do rytmu alfa vln

Jsem velkým milovníkem hudby, zejména té klasické. Hudba pro mě vždycky byla mimo jiné taky intelektuálním požitkem, a tak snad i proto mi byla vždycky cizí relaxační, nemelodická. V rámci svého experimentálního období prváka jsem byl ale ochotný vyzkoušet všelicos, a tak jsem se pustil do poslechu hudby při učení. Definitivním stimulem byly skvělé nové repráčky, které jsem dostal k Vánocům.
 

Protože na věc se musí především vědecky, přečetl jsem pár článků o tom, jak na to, aby si tím člověk proces učení zefektivnil a aby ho hudba naopak nerozptylovala. Články dochází k různým závěrům, ale z těch variant, které jsem uvedl do praxe, se mi osvědčilo následující:

• Pokud se učím věci zpaměti, pomáhá hudba nemelodická (tady se dostáváme trochu k polemice, jestli pak jde vůbec o hudbu :)), beze slov, která hraje velmi potichu, takže nerozptyluje od soustředění a zároveň překryje ostatní zvuky okolí.
• Dočetl jsem se, že nejefektivnější je učení, pokud jste ve stavu, kdy váš mozek vysílá alfa EEG vlny (8-12 Hz), které odpovídají stavu odpočinku, uvolnění, relaxace. Nevím, kolik je na tom pravdy, ale dává mi to docela smysl. (Na druhou stranu zase se dočtete, že alfa vlny jsou přítomné především ve stavu se zavřenýma očima, to pak to učení asi moc efektivní není... :D). Dalším diskutabilním tvrzením je, že přechodu do pásma alfa může pomoct hudba o stejné frekvenci. O tom, jak to funguje (a jestli vůbec), nemám vůbec ponětí, uvážíte-li, že 8-12 Hz je tak nízká frekvence, že ji lidské ucho neslyší (hudba, kterou z videí slyšíte, má frekvence vyšší) a že jde o jiný druh vlnění (mechanické a elektromagnetické). A správně tušíte, že mám před zkouškou z biofyziky :D. Ale i kdyby to nebylo vědecky relevantní, poslech hudby z videí, které alfa vlny deklarují, zpravidla příjemný a uklidňující je, takže proč to nezkusit.
  Oba předchozí body zohledňuje např. tohle video:

• Pokud jde o řešení logických problémů, počítání příkladů a věcí, které vyžadují méně soustředění nebo jiný typ soustředění, preferuji hudbu melodičtější, s vnitřní strukturou, komponovanou. Neosvědčil se mi ale třeba Mozart nebo další klasicistní mistři, protože vnitřní genialita (až vychytralost) jejich děl odvádí až příliš mnoho pozornosti. Spíš jsem při učení přišel na chuť méně náročné hudbě filmového typu, cílené na na navozování příjemných emocí. Pokud máte slabost pro romantický klavír tak jako já, mohlo by se vám při učení hodit:

Co mě naučily první měsíce na medicíně

Blíží se konec roku, a tak je na čase se trochu ohlédnout zpátky. Už několik let si píšu papírový deníček, ale dospěl jsem k závěru, že mi chybí možnost své zážitky, postřehy, radosti a starosti sdílet s větší skupinou lidí, vzájemně si vyměňovat zkušenosti s lidmi odjinud a podobně. Proto jsem se nakonec po dlouhém váhání rozhodl pro blog. Takže pokud už jste sem zavítali, budu vám vděčný za zpětnou vazbu :-).

Rád bych se pro začátek pokusil formulovat, co si vlastně představuju pod medicínou, abych se za pár let mohl podívat, jak moc jsem se změnil nebo nezměnil. Medicína je pro mě spojením vědy (a racionálního přístupu k realitě vůbec) s hlubokým empatickým zájmem o člověka a o všechno dobré i zlé, co k němu náleží. Myslím, že neexistuje odvětví lidské činnosti, které by lékaře mohlo nezajímat - lékař je vědcem, umělcem, filosofem, soucitným partnerem člověka na cestě z utrpení a dalo by se pokračovat. Studovat medicínu taky znamená nepokrytě studovat sám sebe. Tak taková je idea. Jsem idealista, vím to o sobě a občas si kvůli tomu rozbiju čumák.

Teď ale k jádru věci - první tři měsíce na lékařské fakultě mě utvrdily v tom, že je dobré si dát na pár věcí pozor:

Nepanikařit. Přirozeně občas máte pocit, že je toho hodně. 18. prosince nemáte ještě jediný kloudný vánoční dárek, máte výčitky, že dost necvičíte na hudební nástroj, zanedbáváte staré přátele a především zíráte, jak všichni okolo vás se zvládají učit mnohem rychleji a efektivněji než vy. Chce to klid, naplánovat si věci s chladnou hlavou a odhadnout svoje schopnosti. Přiznat si, že nemusíte všechno zvládnout dokonale, 80% je taky fajn. Prvák je ideální příležitostí vymýtit v sobě veškerý perfekcionismus.

Nenechat se odradit. Na náladě nepřidá ani to, že kdykoliv si povídáte s někým z vyššího ročníku, neopomene poznamenat něco ve stylu "prvák je nejjednodušší, naber si co nejvíc volitelňáků, dělej hodně mimoškolních věcí, pak už tolik času nebude". Ehm, jo, něco na tom bude. Kurikulum 3. LF UK má určitě svá jedinečná specifika: v prváku žádná anatomie, žádná fyziologie, žádné pitvy, žádní Čiháci, jako je to jinde. "Jenom" buňka. Drobnou nevýhodou je, že z psychologického hlediska si moc nepřipadáte jako na medicíně. Přišli jste na LF učit se zachraňovat životy a namísto toho vás celý prvák čeká ornitinový cyklus, koligativní vlastnosti roztoků, receptorové kinázy a podobné špeky. Většina studentů z vyšších ročníků, se kterými jsem měl tu čest, se shodne, že klinická využitelnost poznatků nabytých v prváku je mizivá a že drtivou většinu toho stejně zapomenete. Já jsem ale optimista a tohle interpretuju spíš jako podnět k tomu si užít ten "pomalejší rozjezd". Krom toho vybudovat si dobrý teoretický základ určitě není na škodu.

Nepodlehnout vlivům, kterým podlehnout nechcete. Poměrně rychle jsem zjistil, že studium medicíny může člověka změnit nejenom k lepšímu. Čas od času se u některých lidí setkávám s tvrdým scientismem, přesvědčením, že lidské poznání rovná se přírodní vědy a nic nemateriálního buď neexistuje a nebo to nestojí za pozornost. Je pravda, že ona lékařská fakulta k tomuhle postoji svým způsobe svádí. Ale je taky možné, že si někteří medicínu vybrali právě proto, že už takoví byli předtím. Tak či tak, neznamená to, že pokud všichni kolem říkají, že homeopatie je totální blbost, že tenhle postoj musíte přijmout taky, pokud s tím nesouhlasíte. (Myslím, že kdykoliv medicína omezí oblast svého zájmu na vědecky prokazatelná fakta, přestává být medicínou, psáno s veškerou úctou k vědě). Podobně nemusíte pít, i když dost lidí kolem vás pije, nemusíte se učit způsobem, kterým se učí ostatní, pokud vám nevyhovuje, apod. Občas se přistihnu, že mám tendenci v novém prostředí nekriticky přijímat to, co dělají ostatní, a na to je lepší si dávat pozor.

Uvedl jsem pár bodů, kde jsem narazil nebo téměř narazil, ale nutno dodat, že pozitivní vjemy zdaleka převážily. Namátkou, na vysoké škole zatím miluju:

• že je o studenty (a nás prváčky obzvlášť) hezky postaráno - chodí spousta informačních mailů, kdokoliv ochotně zodpoví i ten nejblbější dotaz, všechno je nám názorně vysvětlováno a všichni působí mile a nadšeně
• že jsem ve svém kruhu poznal senzační lidi, se kterými si mám co říct a kterým důvěřuju
• že ze srandy můžu někoho z nich oslovit "pane kolego"
• že vůbec celá fakulta funguje jako jedno velký super společenství
• že můžu říkat, že jsem medik. I po třech měsících to je furt strašně cool pocit :)
• že můžu nejít na přednášku, když nechci (obzvlášť když je video z loňské přednášky na youtube...)
• že je na fakultě pořád živo, všude se pořád něco děje a je jednoduché se do lecčeho zapojit
• že si můžu snadno popovídat se studenty z jiných zemí
• že velká bageta ve fakultním bufetu stojí s ISICem jen 20 korun
• že v šestém patře jsou dvě velké "neformální" místnosti jenom pro studenty, v jedné z nich je piáno a občas někdo zahraje
• že se děkan jmenuje Anděl
• že ve škole můžu strávit celý den a vůbec z toho nejsem otrávený
• že se nikdy neubráním úsměvu, když jdu kolem dveří s nápisem "půjčovna kostí"

a spoustu dalších věcí.