Druhý měsíc ve druháku, se smíšenými pocity.

Na jednu stranu mám radost, že jsme se dostali k o dost konkrétnějším věcem. Naše fakulta je zvláštní tím, že na rozdíl od jiných lékařských fakult v prváku nemáme žádnou anatomii a žádnou fyziologii. Připadáte si dost jako na přírodovědě, studujete pochody v buňce a celý člověk jako integrovaný fenomén na vás zatím čeká někde daleko. Líbilo se mi to, bavilo mě to, připadalo mi to logické. Rád zjišťuju, jak věci fungují, rád vyvozuji závěry z předpokladů. Nevadí mi abstrakce. Rád si hraju.

A pak přišel druhák, pro mě studená sprcha. Všechno je najednou o hodně reálnější. Najednou studuji hrbolky na humeru. Jak banální. Všichni vědí, co to je a kde to je. Najednou babička chápe, co studuju.
Na anatomii se mi líbí, jak je konvergentní. Zkoušející chytne do pinzety jednu špagetku a zeptá se, co to je. A jedinou správnou odpovědí bude arteria circumflexa humeri posterior, cokoli jiného byste řekli, bude špatně. Žádné okecávání, žádné vymýšlení. Je nad slunce jasnější, co se po vás chce a jak toho dosáhnout. A když to řeknete, budou tomu rozumět stejně v Čechách jako v Kambodži. Andreas Vesalius koukal na to samé, na co se díváte vy. Platón nebo Lenin disponovali stejnou fyzickou výbavou, jakou máte vy. Da Vinciho možná napadaly stejné myšlenky, jako máte vy, když se zamyslíte nad pohybem těla. Má to svoje kouzlo.

Ale zároveň si připadám tak strašně nahraditelný. Když se něco nenaučíte, jsou kolem vás stovky lidí, kteří už to dávno umí. Jako by se hodnota vašeho já najednou smrskla na prostý fakt, jestli už jste zvládli načíhat další kapitolu, nebo ne. A běda, jestli vás něco z toho tolik nezajímá, protože anatomia clavus et clavis medicinae a budeme předstírat, že to po dvou semestrech umíte všechno, včetně fyziologie, histologie, embrya a biochemie, utique.

Hodně si v poslední době pokládám otázku, jestli jsem tu správně. Jestli by se mi třeba jinde nelíbilo víc, jestli bych nebyl jinde šťastnější. Jestli mám vůbec pro medicínu ty správné předpoklady. A víte co? Rozhodně nemám, to je jedna z mála věcí, kterou jsem si opravdu jistý. Líbí se mi představa, že medicína je tak rozmanitá a rozsáhlá, že jediným vstupním předpokladem je chtít. A já chci. Možná jsem jen další naivní rádoby-filantrop, floutek, kterému kdysi připadalo cool být doktor. Ale ono to navzdory všemu je cool a jsem připravený se porvat s překážkami, které tu jsou teď, a i se všemi dalšími, mnohem většími, které teprve přijdou. Dobře, většinou jsem spíš nepřipravený, ale i tak do toho jdu po hlavě.

Na tom, jak postupně ztrácíte ideály, staré přátele, iluze o vlastních schopnostech a kolabuje jedna motivace ke studiu za druhou, je přeci jen něco pozitivního. Zostří se vnímání toho, co je důležité. Zůstanou vám ty důvody, které za to opravdu stojí. Když si na studiu medicíny už nemůžete honit ego, nemáte z těch telefonních seznamů mnoho intelektuálního uspokojení, nemáte ani zlomek času, peněz, energie ani sociálního vyžití, kolik byste potřebovali, a víte, že ani po absolvování se nemůžete těšit na výraznou změnu, zůstane hlavně pocit, že to tak má být a že to děláte správně. Že i kdybyste si otevřeli kavárnu, začali hrát na klavír, naučili se francouzsky a odstěhovali se někam daleko, nebo udělali cokoliv jiného, po čem vaše srdce zrovna volá, stejně budete vědět, že vaše místo bylo tady.  Po zemětřesení nakonec vidíte, které pilíře zůstaly stát, a je chcete oslavovat. A to za to stojí.