I když jsem si to nejdřív nechtěl přiznat, letní semestr mi přišel míň fascinující než ten první. A mrzelo mě to, protože já jsem si přál, aby všechno zůstalo stejně fascinující. Možná to bylo proto, že jsem si nezapsal žádný volitelný předmět. Nebo proto, že jsem byl na menším množství společenských akcí než v zimě. Jistou roli určitě hraje i to, že náplň kurzů (genetika, embryologie, imunologie) byla dobře předvídatelná a ani např. klinické detektivní příběhy už nebyly tolik detektivní jako na začátku.

Klinické detektivní příběhy. Jde podle mě o jednu z nejlepších věcí v prváku. Ve skupině se řeší zadání klinického případu (např. bledá a unavená veganka s podivným krevním obrazem). Skrze konkrétní případ se tak dostaneme k obecnější podstatě problému (typy anemií a jejich příčiny a diagnostika). Vždycky mě hrozně bavilo je řešit, především ty první, kde se člověk musel trochu zamyslet a zvažovat možnosti. Ty pozdější byly už spíš o tom prohnat ty věci googlem.
A ano, tenhle vysvětlující odstavec vypadá jako úryvek z Renaty (histologie).

Když se nad tím ale zamyslím, chyba je jen a pouze ve mě. Zvykl jsem si. Opadla vlna nových zážitků a zkušeností a zůstala rutina.

Předsevzetí: nikdy si z ničeho ve svém životě neudělat rutinu. Představa, že se věci v našem životě cyklicky opakují, je iluze. Čas směřuje dopředu. Stárneme. Vše, co zažíváme, je nové a děje se poprvé. Můžeme se ohlížet zpátky a vidět podobnosti, ale jen proto, abychom spatřili rozdíly. Rozdíly mezi tím, kdo jsme byli a kdo jsme teď. Vývoj. Žít znamená vyvíjet se. Jestli se něčeho (nejen) na medicíně děsím, tak je to především to, že mi to všechno krásné kolem zevšední.