4. srpna 2020

Hlavně žádnou pandemii!

Se studiem jsem byl zrovna v polovině PEDGYNU (předmět pediatrie & gynekologie), když udeřila pandemie i u nás. 

Celá situace s covidem mi přišla moc zajímavá psychologicky. Ve svém okolí jsem vídal lidi z obou extrému reakčního spektra: lidi, ktaří se doslova báli o život (přestože podle všeho nebyli riziková skupina), i lidi, kteří nepokrytě existenci jakéhokoli nebezpečí popírali. Někteří dokonce v období pár týdnů vystřídali extrémy oba. Na začátku krize, kdy se situace zdála nejnapjatější, jsem byl svědkem situace v tramvaji, kdy jeden cestující kýchl a jiný se na něj utrhl se slovy "Vypadni z tý tramvaje, ty svině nakažená!" A pán skutečně vystoupil. Jindy do metra přistoupil muž bez roušky a poblíž sedící ženy se jako když je bodne zvedly a chvátaly na druhý konec vagonu. Nešlo nemyslet na Zimbarda a na to, jak jsou mezilidský vztahy a vzájemný respekt křehký.
O to větším optimismem mě naplňovaly zprávy o šití roušek, hlídání dětí, rozvozu jídla, pomoci v nemocnicích a tisících dalších projevech sou-citu. Přiznávám, že jsem cítil jistý zadostiučinění při vzpomínce na tu hromadu keců o tom, jak je mladá generace sobecká a bezohledná.

Svojí troškou do mlýna jsem přispěl v Podolí, kam jsem byl víceméně náhodně přidělený po zápisu na seznam dobrovolníků. Pár směn jsem sestřičkoval na oddělení rizikové gravidity a zbytek času byl na triáži. Na oddělení to byla fajn praxe, na které jsem toho viděl z gyndy víc než na praktikách ve škole. Triáž už tak záživná nebyla - na denních směnách jsem pořád lidem vracel špatně vyplněné nebo polonevyplněné formuláře (nevěřili byste, jak "nehodící se škrtněte" může být matoucí pokyn) a měřil je bezkontaktním teploměrem, kterým popravdě řečeno nezjistíte skoro nic, stupeň sem stupeň tam žádná míra a za chladných rán mají všichni 35°C, ať děláte co děláte. Při nočních směnách přišlo za celou noc jen pár porodů a jinak klid, takže jsem vyposlouchal několik audioknih, naučil se skládat origami jestřába, napsal slohovku v němčině a měl několik zajímavých debat se starším pánem na recepci o operách, architektuře a akvarijních rybičkách.

Přemýšlel jsem o tom, jestli "dobrovolničení" je vůbec trefný označení pro to, co jsme dělali. Představoval jsem si, že dobrovolničení znamená, že něco děláte a) dobro-volně, tj. z vlastní dobré vůle, b) zadarmo, c) pro obecné blaho. Ani jedno nebyla tak úplně pravda. Páťáci a šesťáci měli pracovní povinnost (což pak ve finále asi nebylo tak horký, jak to ze začátku vypadalo), nemocnice dobrovolníky něco málo platí a v mnoha případech si pomocí mediků v podstatě léčí personální nedostatek, který tam byl dávno před covidem. I tak ale věřím, že to smysl mělo.

Nejdůležitější bylo v letním semestru nezapomínat na to, že nejsou prázdniny, že ve skutečnosti semestr běží, zkoušky vám nikdo neodpustí a že všechno co teď děláte, děláte vlastně navíc k normální studijní náloži. Nutno dodat, že distanční výuka v tomhle moc nepomáhala. Výuka byla hodně chaotická a nejednotná, co seminář to jiná platforma (adobe connect, youtube, meet 3.LF, zoom) a i když všichni slibovali, že bude z výuky záznam pro ty, kteří třeba kvůli dobrovolničení nemůžou sledovat výuku v reálném čase, ve většině případů jsme se žádného záznamu nedočkali. Z rozvrhu nešlo většinou předem ani vyčíst, jestli v danou dobu nějaká online výuka bude nebo ne. A když jste se přese všechno přenesli a na seminář se připojili, brzo vás začaly otravovat technický problémy (aka patnáctiminutové spouštění prezentace) a trapné chvíle ticha, kdy nikdo ze studentů nechtěl odpovídat na otázky. Výsledkem je, že rychle dojdete k závěru, že se to naučíte radši sami, někdy...

Pro mě z toho vyplynula zajímavá zkušenost, že není takový problém se sám naučit předmět a složit zkoušku, aniž byste absolvovali jakoukoli výuku. A že se vám učí vlastně docela dobře, když vás od toho škola nezdržuje. Vlastně to mělo spoustu výhod: spánku kolik jsem jen chtěl (když jsem zrovna neklimbal na nočních v Podolí), žádná starost s docházkou, žádné dojíždění, delší zkouškové. To trochu nutí k zamyšlení, co by vlastně fakulta měla studentům nabízet.

Žádné komentáře:

Okomentovat